V pondělí 10. srpna jsem kolem desáté hodiny konečně po tří hodinové cestě od rodičů z venkova dorazila do Prahy. Z Hlavního nádraží vždy musím metrem – v poslední době se metru vyhýbám jako čert kříži, protože nejsem fanoušek roušek. Sotva jsem vylezla schody nahoru do bytu, zavolal kurýr, že mi dorazil balíček (ve vlaku mi cinkla sms, že dorazí mezi 9 - 11 hodinou – přišel v 10:17, takže všechno nádherně vyšlo – díky tam nahoře). Měla jsem spoustu plánů, co všechno chci stihnout. Plánovala jsem vyprat několik praček, ale nakonec jsem vyprala jen dvě, protože jsem usoudila, že v úterý je také den. Zajít do antikvariátu vyzvednout objednané knížky, skočit na poštu si ověřit pár dokumentů, ale v tom dešti se mi fakt nechtělo. Nejsem z cukru, ale ty dokumenty by třeba mohly být, kdo ví (za riskování mi to nestálo). Nakonec skoro z minuty na minutu jsem kvůli dešti a bouřce změnila plány a sedla k počítači s myšlenkou, že konečně napíšu nějaký ten článek a nachystám ho na pátek. V Konceptech mám přesně 59 eventuálních příspěvků (s tímhle 60) a stále žádný není ve vydaných. Může za touha po perfekcionismu.
Má snaha o perfekcionismus mě dost štve. Vím, že nikdo/nic není perfektní, ale přesto dost často mám dojem, že bych „měla“. Všimla jsem si, že čím více o to usiluji, tím je to horší. Ta křeč ničemu a ani nikomu neprospívá, proto jsem se dneska rozhodla, že některé ze článků konečně dopíšu a zveřejním. Mám tak spoustu rozdělaných věcí, ale nemám je dokončený, protože mám v hlavě milión důvodů, proč je nemohu zveřejnit/dokončit. Z toho důvodu utíkám k jiným projektům – nejlépe k cizím. Nedávno jsem na Instagramu psala, že pracuji na jednom projektu. Strávila jsem na něm týden – popsala 29 stránek ve Wordu (takhle rychle jsem nenapsala ani bakalářku). Nakonec byl celý projekt zamítnut de facto na základě jednoho příspěvku, takže ho neuvidíte. Místo, abych si užila oslavu svátku, vymýšlela jsem koncept a psala texty. Prostě blázen. Zase mě to na nějakou dobu dostalo do pozice, kdy jsem ztratila motivaci něco dělat... Možná se vám to jeví jako děsná ztráta času. Byla i nebyla. Jasně, nejprve se mi to jako děsná ztráta času zdálo a byla jsem na sebe naštvaná, ale nakonec jsem usoudila, že má práce úplně k zahození nebyla:
- Uvědomila jsem si, že ráda odvádím pozornost jinam, abych se nemusela věnovat svým projektům (celkově svým záležitostem).
- Nevyplácí se pomáhat lidem, kteří mě o to nepožádali (zákonitě o to nestojí).
- Zjistila jsem, že dokážu napsat odborný text celkem rychle, když opravdu chci a hlavně mě to baví. Nějak mě to motivovalo si napsat magisterskou práci, že bych šla ještě studovat?
- Konečně jsem se i díky tomu odhodlala a vydala mluvené Instagram stories. Své historicky první. Ano, nebyla jsem s ním spokojená, ale to bych nebyla nikdy. Myslím si, že už bylo na čase posunout svou komfortní zónu zase o kousek dál a trénovat mluvený projev.
- Musím se naučit najít rovnováhu, protože vždycky se odepíšu na pár dní. Většinou, když člověk nedostane zpětnou vazbu na svojí práci, dřív nebo později vyhoří (důvodů je samozřejmě víc). A to už nechci dopustit... O vyhoření třeba někdy jindy, ale nic příjemného to není. Povím vám jen to, že dost těžko se vrací zase zpátky do „normálu“.
Z projektu, který se nakonec nekonal vyplynulo spoustu pozitiv – myslím si, že kdybych se zamyslela ještě intenzivněji, určitě bych vymyslela více bodů. Z toho plyne „ponaučení“, že možná zpočátku se situace může jevit nepříznivě, ale nakonec se ukáže, že vše bylo pro naše dobro. Slibovaný projekt nevyšel, ale mě to nevadí. Pro vás to má jednu zásadní nevýhodu, bohužel ho neuvidíte...
Okomentovat