Přes měsíc v karanténě. Co mě karanténa naučila.

Už je to měsíc. Měsíc, co jsme zavření v karanténě. Z počátku jsem na situaci nadávala a byla naštvaná, protože ze dne na den se mi zrušila všechna má práce. Bála jsem se, že se doma budu nudit, protože dodělám všechny své „resty“, což je ale snad nereálné, protože nové úkoly stále přibývají. Tímpádem má práce moc neubývá, jak jsem si představovala. Právě naopak. Nechápu lidi, kteří se doma nudí. Myslím si, že je stále co na práci. Pokud si nevíte rady, co doma dělat, mrkněte na můj článek, ve kterém radím, jak se zabavit. Postupem času jsem opatření přijala. Začala si užívat život teď a tady. Karanténa mě toho dost naučila. Díky ní jsem si toho dost uvědomila.

• Čím dál tím víc si vážím běžných věcí, co jsem dřív mohla, a to např. nosit rtěnku, svobodně se napít nejen v tramvaji a zkrátka dělat věci, které momentálně bez „náhubku“ dělat nejdou.  Roušku, respirátor nebo jinou pomůcku pro zakrytí úst a nosu jsem vědomě nazvala „náhubkem“, protože si díky zakrytí takto připadám. Nejhorší je pro mě čtyřiceti pěti minutová cesta z bodu A do bodu B, kterou moc ráda odkládám. Stěžuji si tady, že musím někam jet dohromady hodinu a půl s rouškou... a naproti tomu někdo jí musí používat x hodin v práci. Zhoršuje se pleť. O zdravotnících řeč není, protože si toto zaměstnání vybrali. Teď ale nechci nic zlehčovat, je to pěkně naprd. Zdravotníkům moc fandím a držím jim pěsti.
• Uvědomila jsem si, že sedět a čekat „až někdy“ bych už praktikovat neměla a měla bych začít více cestovat, protože jsem pochopila, že tahle možnost tu nemusí být pořád... Celkově víc žít, protože dost často takhle v karanténě jsem trávila i předtím. V době, kdy jsem nepracovala a měla pár dní volna, tak jsem trávila čas sama se sebou.
• Začala jsem být vděčná, že jsem zrzka. Tedy bílá jako stěna. Nehrozí u mě, že se opálím. Opálím se tak, že budu mít bílo jenom na místě, kde nosím roušku a budu tak mít na obličeji pořádný čtvereček. A tak budu nucena nosit roušku ještě dlouho po skončení těchto vládních opatření.
• Začala jsem pravidelně vydávat články na svém blogu. Snažím se držet pravidla každý pátek vydat článek. Pracovala jsem na tom, abych si články připravila do zásoby, na dobu, kdy zase budu lítat z místa na místo a nebudu se moct zastavit. Začala jsem tak efektivněji využívat čas, který se mi dost bude hodit v budoucnu.
• Nejdu přes mrvoly, snažím se na sebe nebýt tak tvrdá. Pokud se mi nepovede splnit něco, co jsem si naplánovala, nenadávám si za to. Udělám to jindy. Žádné deadline mi někam neženou, tak proč se zbytečně stresovat? Teď si trochu protiřečím, protože se „ráda“ sama stresuji... Většinou zjistím, že to bylo naprosto zbytečně. Na tomto faktu se snažím pracovat. Usilovně pracovat. Snažím se naučit si nedávat nereálné cíly, ale úkoly rozdělit do menších bodů, abych měla pocit, že se někam posouvám. Někam dál. Podle mě je důležité se tak intenzivně nezaměřovat na výsledek, ale na cestu. Na cestu, kterou musím ujít, abych se k danému výsledku dostala. Možná nakonec daná věc nepřinese požadované ovoce, ale právě ona cesta mě naučí daleko více než dosažení cíle.
• Po skončení pandemie, chci zapracovat na větší materiální jistotě a větším finančním polštáři pro případ „co kdyby“. Dost často se stává, že není práce a můj příjem je minimální nebo dokonce žádný, takže na něco podobného jsem zvyklá, takže vím, že šetřit musím, ale rozhodně chci být více "pojištěná" a připravená na další nepříjemné situace. Člověk nikdy neví, co se může přihodit. Nyní nám bylo ukázáno, že vše co máme není vůbec samozřejmostí. A možná je načase si toho začít víc vážit. Daleko více vážit. 

A co jste si uvědomili vy? Co chcete po skončení pandemie změnit vy? Co vy a karanténa  – zvykli jste si na ní nebo vás spíše začala otravovat?