Epidemie zvaná koronavirus. Můj názor. Pandemie, strach, obavy, sounáležitost, podpora, naděje, víra a mnohem více.

„Napsat článek o Koronaviru nebo ne?“ Nad touto otázkou jsem se zamýšlela poměrně dlouho, protože jsme neustále něčím bombardováni. Ze všech stran. Denně na nás vyskakuje stále vyšší počet onemocnění. Nejen u nás. Je potřeba další článek na toto téma? Jak jste si již všimli, rozhodla jsem se článek nakonec napsat. Ze svého sobeckého důvodu – potřebuji se ze svých pocitů vypsat. V hlavě mi vyskakuje spousta myšlenek, které jsou zmatené, proto je chci dostat na „papír“. Pojmenovat si své pocity. To je hlavní důvod, proč sedám k notebooku a začínám psát tento článek. 

Koronavirus. Strach a emoce u mnohých z nás. Jsme naštvaní, frustrovaní a máme strach. Přejeme si, aby to všechno skončilo. Co nejdřív. Musím se přiznat, že na začátku jsem koronavirus brala na lehkou váhu. Smála se tomu. Strach z nemoci nemám, proto jsem tomu celému ze začátku nevěnovala pozornost. Pamatuji si, že když byly první zmínky z Číny, tak jsem si od paní ve vlaku nechala něco o koronaviru vyprávět. Byla vyděšená. Naopak já jsem neměla žádné informace. Jen jsem viděla titulky, že se něco takového šíří (ale to už se dostáváme do poměrně dávné historie). O pár týdnů později se mi najednou postupně začala rušit práce. O pár dní později mi mamka psala, že se zakazují akce nad 100 osob. Nechtěla jsem jí to věřit. Za chvíli mi přišlo potvrzení z práce, že tomu tak je. Nakonec to tedy bylo oficiální. Plošné. Bum, najednou zrušené i natáčení v ateliéru. Skoro nekonečného seriálu, o kterém jsem si myslela, že jen tak neskončí. Myslela jsem si, že se bude točit i přes „mrtvoly“. Mýlila jsem se. Zlý sen. Veškerý příjem, se kterým jsem za březen počítala, byl dávno pasé. Říká se: „Člověk plánuje, Bůh se směje.“ Leden a únor jsem měla poměrně volnější, jako většina lidí pohybujících se v umělecké branži. Pro vysvětlení leden a únor je okurková sezóna (v překladu: práce je minimálně). Naštěstí se mi můj diář na březen začal poměrně plnil prací. Měla jsem radost, že mám aspoň částečně nabitý program. Nabídku na další práci, o které jsem vždy snila. Najednou nic.

Nebojím se onemocnění, ale i přesto mám strach. Mám strach z toho, že z neustálého sezení doma se zblázním nebo spíše z představy, že nevím, kdy budu moct dělat naplno vše, co miluji. Kdy budu moct pracovat? Kdy zase budu moct na plac? Nikdo neví, co bude zítra. Jsem OSVČ, takže každý měsíc musím platit zdravotní, sociální a nemocenskou (tu platím dobrovolně). Nikdo se mi neptá, zda jsem ten měsíc vydělala dostatečné množství peněz. Musím to zaplatit. Mám nějaké rezervy, ale bohužel nejsou na moc dlouho. Finanční polštář jsem si ještě nezvládla opatřit. Možná proto mám obavy, že dlouho nebudu mít příjem. O to více pak budu muset pracovat, abych tuto mezeru dohnala. Kdy vlastně ale budu moct pracovat? Pomůže nám stát? Mám si zrušit živnost? To je pro mě, a i pro mnohé další, jedna velká neznámá. To vše jsou otázky, které si kladu. Kdy tohle zmizí? Jsou teorie, že teplo to spraví. Opravdu? Moc ráda bych tomu věřila, protože bych chtěla mít jistotu a vědět, kdy zase budu moct dělat vše normálně. Ale popravdě si to nemyslím...

Jsem vděčná, že jsem ve čtvrtek 12. března strávila super den s kamarádkou. V tu chvíli jsme ještě vůbec netušily, jak moc rychlý a intenzivní bude vývoj. Sešly bychom se vůbec, kdybychom tohle věděly? Netuším. Musím se ale přiznat, že jsem za to neskutečně vděčná. Možná to bude trvat dny, ale možná týdny, měsíce, co budu muset sedět doma na pr... tedy zadku, jsem samozřejmě chtěla napsat. 13. března jsem si byla zařídit praktickou lékařku, poměrně crazy. Stálo mi to poměrně dost telefonátů, ale 4. dubna jsem ji musela dodat pojišťovně... Už tak jsem měla problém nějakou sehnat. Jsem vděčná, že jsem to stihla ještě „v době klidu“. Musím se ale přiznat, že mě lékařka docela vyděsila... 

Ke konci roku 2019 horoskopy křičely, že rok 2020 bude transformační a seberozvojový. Máme to tu. Intenzivněji, než asi kdo předpokládal. Je to opravdu nářez. Pořádný. Kolektivní transformace, která nás má toho tolik naučit. Myslím si, že jsme si jako lidstvo mysleli, že jsme nedotknutelní a všemocní. Ukázalo se, že nejsme. Život v blahobytu jsme začali brát až moc jako samozřejmost. Neustále jsme se někam honili. Za něčím, mnohdy jsme nevěděli ani za čím. Je čas zbrzdit, zastavit se. Naskytlo se nám tolik prostoru se soustředit na sebe a zapracovat sami na sobě. Na svém seberozvoji. Na důvěře. V sebe, v život... Proto, hlavně sebe, prosím, abychom neztráceli naději a víru. Pevně věřím, že brzy bude zase lépe. Budeme se moct rozběhnout po našich cestách. Teď se ale soustředně na pospolitost. Na pomoc. Na to žít teď a tady. Máme prostor se to naučit. Osobně jsem k tomu doslova nucena. Jsem nucena žít teď a tady. V přítomnosti, protože aktuálně žádné vyhlídky na budoucnost nejsou. Nevíme absolutně nic. Každým dnem je situace jiná. Každým dnem se objevují stále nová a nová opatření. Musím se soustředit na přítomný okamžik. Jinak bych se z toho zbláznila. A to doslova. 

Aktuální situaci plánuji využít ke svému prospěchu. Věnovat se sama sobě. Být sama se sebou. Dělat věci, které jsem odkládala na dobu „až někdy“, protože to zrovna nehořelo. Měla jsem důležitější věci k řešení (tedy aspoň jsem si to v tu chvíli myslela). Doma mám spousty projektů, kterým se mohu/potřebuji věnovat. Konečně mám zase kapacitu a motivaci sem psát více. Častěji. Sleduji seriály, filmy, čtu, píšu, poslouchám, začínám se připravovat... Je toho spousty, co chci udělat. Ale co když tyhle všechny možnosti vyčerpám? Tohle je ten můj strach. Ne, z onemocnění... Mám tolik práce a nápadů, že je to skoro nereálné, to všechno stihnout, ale můj strach je silnější.... Chci si připravit články na několik měsíců dopředu, aby opravdu vycházely. A já vám jenom slepě něco neslibovala. Pokud si nevíte rady, co dělat zavřený doma nejen v době pandemie, tak o tom připravuji článek. Jak danou situaci využít pro svůj prospěch.

V současné době mám daleko větší potřebu hledat podporu, pochopení nejen u přátel... Nechci si s nimi psát, ale potřebuji si s nimi volat. Potřebuji víc než kdy jindy pochopení a podporu. Tápu. Děkuji všem, kteří mě vyslechnou a poslouchají mé neustále opakující se řeci. Cítím, že potřebuji být více v lidském kontaktu. Možná proto, že jsem zvyklá se v práci pohybovat kolem velkého množství lidí. Potřebuji alespoň trochu nějakou akci a komunikaci. Jsem introvert, který čerpá sílu ze samoty. Samotu potřebuji, ale být v izolaci je pro mě poměrně náročné. Nevědět, jak dlouho tohle všechno bude trvat je pro mě utrpením. U nemoci to je jiné, to mi nevadí. Víte, že se vyležíte a můžete zase začít fungovat. Normálně. Uvědomuji si, že musím začít pracovat na ztišení a být pouze se svými myšlenkami. Teď a tady.

Myslím si, že ta všechna opatření jsou důležitá. Jsem ráda, že jsme je v České republice udělali relativně brzy. V porovnání s jinými zeměmi. Prosím, pojďme je dodržovat. V aktuální situaci je hrozně důležité semknout a držet pohromadě. Být tu pro sebe, pro své okolí, pro lidi. Zbytečně neriskovat své zdraví, ani jiných lidí. Být k sobě zodpovědní a laskaví. Volejme více svým blízkým, především těm starším... 

Těším se, až na tyto chaotické dny budeme vzpomínat. Smát se tomu. Pevně věřím, že brzy. Buďme silní!

Jak vnímáte koronavirus vy? Máte (z něho) strach? Omezuje vás nějak? Jak moc?