A máme tu poslední den v roce 2020. Rok 2020 vyústil do úplně jiných rozměrů, než kohokoliv z nás napadlo. Alespoň mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl být tak zvláštní. Naučili jsem se žít v blahobytu. Moje generace nezažila komunisty, ani jednu světovou, ani jinou válku u nás a myslela jsem si, že se mě to netýká. Ano, až tak naivní jsem byla. V České republice se máme dobře, i když si to kolikrát nemyslíme. Bylo to tak, že pokud se přičiníme, můžeme mít všecho dostatek. Letos jsme zjistili, že to všechno, co jsme měli není úplnou samozřejmostí. Generalizuji, protože si myslím, že to takto měla většina z nás. Potkala nás pandemie zvaná koronavirus. Nechci tady veřejně rozebírat závažnost situace, ani můj názor na koronavirus, protože na to nemám vzdělání a můj subjektivní názor si chci nechat pro sebe. Každý situaci vnímáme po svém a tak je to správně.
Byl to špatný rok? Naše společnost se rozdělila více, než tomu bylo "kdykoliv" předtím. Na nosiče roušek a konspirační teoteriky, které roušky tak moc nemusí. Z roušky se stal symbol nejen roku 2020. O ní ale mluvit nechci. Byl dost náročný, šílený a bláznivý úplně pro všechny. Myslím si, ale že stál za to. Alespoň pro mě, proto chci vypíchnout některé úžasné věci, které se mi staly. Byl plný aha momentů. Uvědomila jsem si opravdu hodně věcí než jakýkoliv rok jiný. Byl pro mě dost tranformační. Byl také splněním přání. Na začátku roku, kdy jsem něco opravdu velkého a pro mě významného koupila. Zatím chci dělat tajnůskářku, myslím si, že vám to povím, ale ještě nanastala správná chvíle. Točila jsem celovečerní film s jedním nejtalentovanějším tvůrcem české kinematografie a to F. A. Brabcem, se kterým jsem si přála natáčet někdy od třeťáku na střední a až letos se mi to splnilo. A ještě k tomu celovečerák, který se povedl. Poznala super lidi. Navštívila jsem Michelinskou resturaci Auerole snad s nejkrásnějším výhledem na Prahu, do které jsem vyhrála poukázku pro dvě osoby. Vykročila jsem ze svý komfortní zóny, udělala jsem něco, co bych asi bez koronaviru neudělala. Vzala práci, u které jsem si říkala, že já nikdy tohle dělat nebudu. A ehle, děje se to. Zatím si to zas a znova chci nechat pro sebe, někteří ale ví. Konečně jsem se rozhodla neustále opakujícímu syndromu vyhoření dát na frak. Táhne se se mnou už od střední školy, a ne a ne se ho nadopro zbavit. Už kolikrát jsem si myslela, jak jsem ho přelstila, ale on byl vždycky pár kroků předemnou. Rozhodla jsem se pro vitamínovou infuzi, o které bych se určitě ráda rozepsala někdy více. Více než kdykoliv jindy jsem věděla, že musím být nejen fyzicky v pořádku, že "křečkování" mi k ničemu není. Z tohoto důvodu jsem více začala investovat do sebe, protože tohle je jedna z nejlepších investic, kterou můžete v životě udělat. Uvědomila jsem si, že životní síla je to nejdůležitější a nejvíc, co můžete mít.
Všem přeji hlavně hodně zdraví, lásky, energie, hojnosti a radosti ze života. Těším se, co nás všechno čeká v následujícím roce 2021.
Okomentovat