Na Instagramu jste si odhlasovali článek o
tom, jaké je to žít v klášteře – s jeptiškami. Ano, slíbila jsem vám
ho před tisíci lety, a svůj slib nesplnila. V první řadě jsem nevěděla, jak ho
uchopit, ale hlavně jsem pociťovala tvůrčí krizi. Stop výmluvám – potřeba
splnit svůj slib je velká a už nějakou dobu v klášteře nebydlím, možná i proto
cítím, že bych ráda tento článek vypustila do světa – a tak sedám ke
klávesnici svého laptopu se snahou ho konečně napsat.
Život v klášterní komunitě byl mojí součástí natolik,
že mi spoustu věcí přijde normálních. Právě z tohoto důvodu je pro mě docela
těžké rozklíčovat, co by vás mohlo zajímat. Nejčastější otázkou je „Jak jsi se na takové místo dostala?“. Mám ale pocit, že bych měla
začít nejprve tím, o jakou komunitu se jedná. Jedná se totiž o poměrně
netradiční komunitu.
Komunita VENIO vznikla počátkem 20. století
v bavorském Mnichově, kde sestry začaly žít podle řehole sv.
Benedikta. Pokračují tak v tradici mnišství s kořeny v 6.
století (setrvání v jedné komunitě po celý život a pravidelný rytmus
střídání modlitby a práce). Podle jejich zásad je nutné umět si vážit
všech lidí, umět správně využívat dostupné věci, zároveň se jimi nenechat
ovládnout. U sester se můžete setkat s „klasickými“ povoláními jako
je restaurátorka, porodní asistentka, psycholožka, terapeutka,
projektantka atd.
Civilní zaměstnání sestrám poskytuje i možnost sdílení
života jiných lidí stejně jako myšlení či hodnot, starostí či radostí, jelikož
jejich hlavním úkolem není evangelizace, ale nacházení Boha v každodenních
situacích. O Boží přítomnosti se snaží svědčit svým vlastním životem, ukázat
víru skrze činy. Kvůli potřebnému času na modlitby a jiné akce související
s mnišskými povinnostmi povětšinou pracují na zkrácený úvazek. Z důvodu
svého pracovního nasazení v „běžném světě“ se po celý den pohybují, s výjimkou
modliteb, bez řeholního hábitu a závoje.
Mnichovská mateřská komunita VENIO se rozrostla v roce
2007 o další, pražskou. Jedná se o jediné benediktinky žijící v České
republice.
Zpátky ke mně. Do kláštera jsem se poprvé podívala při
projektových dnech na střední škole. Pár z nás, kteří se přihlásili, jeli do
Prahy na fotografický výlet – přespávalo se v klášteře.
Upřímně jsem nevěděla,
co od takového místa očekávat, což není vůbec překvapující, když jsem na
podobném místě předtím nikdy nebyla. Nevím, přesně, co jsem si myslela, že mě
čeká – postel bez ničeho, rozpadlé zdi, zima atd.? Jasně, takové
klišé...
Místo mě velice mile překvapilo, okouzlilo a zanechalo ve mě obrovský
dojem. Poměrně moderně a stylově zařízené pokoje. Především překrásné
prostředí. Místo jsem si zamilovala na první pohled. A láska k tomuto místu
roste stále více a více. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že se v něm
odehraje podstatná část mého života. Po projektových dnech jsem odjela s velkým
nadšením pro nádhernou architekturu a atmosféru poutního místa. Vůbec mi
nenapadlo, že tam strávím tak podstatnou část života.
Ve třetím ročníku střední školy jsme měli mít praxi –
sehnala jsem si ji v Praze, proto jsem o pomoc požádala onu učitelku, se kterou
jsme jeli do kláštera. Na tři týdny mi zařídila u sester ubytování, za což jí
moc děkuji. A tak začala série nádherných zážitků. Posléze jsem tam začala
jezdit více a více, až se z toho stala určitá pravidelnost...
Za dobu strávenou v klášteře mám neskutečně moc
zážitků. Nedají se vyjádřit slovy, nebo alespoň já to neumím. Našla jsem
tam oázu klidu, vyslechnutí a podporu. Tímto děkuji zejména sestře Petře, která
mi byla oporou a „rádcem“ v mnohých životních strastech, ale i
radostech.
Nejvíce zážitků tak mám se sestrou Petrou,
protože jsem s ní strávila nejvíce času. Je stejně jako já umělecky založená,
protože v době mého pobytu studovala AVU obor restaurátorství. Mimo jiné má vystudovanou střední ekonomickou školu a bakaláře VŠE... Její příběh, jak se dostala k restaurování, je velmi zajímavý, ale ten nemám v plánu (zatím) rozebírat. Radila jsem (radím) se s ní o běžných věcech, což byste možná od řeholní sestry nečekali, jako
např. co si mám vzít na sebe na významnou událost pro mě. Měla vždy
výborné argumenty, proč si mám vzít ony šaty a proč si pro
změnu druhé nemám vzít. Nemám problém jí říct absolutně cokoliv.
Sestrám jsem
vděčná, že mě nikdy nenutily účastnit se bohoslužeb nebo jejich programu. Ze
začátku jsem pouze z vlastní vůle s nimi byla několikrát na nešporech (večerní modlitby),
ale postupem času jsem se začala cítit trapně. Považovala jsem to za intimní a
přestala jsem s nimi na jejich modlitby chodit...
Jednou mě sestry pozvaly, abych s nimi
strávila Velikonoce, při kterých se nesmí mluvit. Účastnila jsem se s nimi
veškerého programu – vstávala jsem brzo ráno na modlitby (sestry
se modlí už od 6:00), účastnila se modliteb v poledne i večer. Dokonce
mě pozvaly k sobě nahoru na jídlo do klauzury (veřejně nepřístupná část
kláštera, který je určen sestrám), kam se běžný "smrtelník" jen tak nedostane.
Sestry, které nesměly mluvit, byly starostlivé, jestli jsem v pohodě, když
mlčím (což bylo podmínkou), protože jsou zvyklé, že nezavřu pusu. Se sestrou Petrou
jsme jely ještě do kostela, ve kterém se konala mše na křest její kamarádky,
které dělala kmotru. Celou cestu tam (něco přes půl hodiny) jsme se jenom na
sebe dívaly a mlčely. Cestou zpátky, kdy už se smělo mluvit, jsme celou cestu
prokecaly a doslova nezavřely pusu. Ukázala jsem jí, že mlčet umím, což mi zprvu nechtěla věřit. Normálně totiž před sestrou Petrou nezavřu pusu, ví toho o mně opravdu hodně..
Moc děkuji všem sestrám, zejména sestře Petře, která snášela moje problémy, ale i radosti, byla mi oporou a „rádcem“, ale také za krásný čas, který jsem na tomto nádherném místě strávila.
Pokud budete mít zájem, ráda o klášteře
napíšu další článek – jen od vás potřebuji slyšet, co více by vás zajímalo. Napište mi do komentáře, na Instagram nebo na e-mail, co by vás zajímalo...
Okomentovat