Jednoho horkého letního dne jsme si
s mamkou a babičkou vyrazily na výlet. Do kina. Na Smrtihlava. Před kinem
jsme měly chvilku čas. Šly jsme do cukrárny dodatečně vybrat dárek ode mě k jejich svátku. Koukáme
na zákusky. Nevím, kde mám oči nechat. Mají opravdu velký výběr. Nebo bych
raději tu palačinku? Konečně si vybírám. Jdeme si sednout. Ještě pro jistotu studujeme
jídelníček, aby nám něco neuteklo. Máme vybráno. Vyhrávají zákusky, nic jiného
bychom se vším všudy nestihly. Za necelých 35 minut máme být v kině, které
je od kavárny poměrně vzdálené. S mamkou si určitě dáme ještě něco k pití.
Babička si dá asi jenom zákusek. Čekáme na servírku. Přichází. „Jedno Americano,
pistáciový zákusek, vanilkový koktejl a čokoládový mousse.“ Přijde na řadu
babička: „Mojito, prosím.“ Spokojeně pokrčí rameny. Koukáme na ní div ne s otevřenou
pusou. Venku je přes třicet stupňů a babička si objednává alkoholický koktejl.
No, nechápu. Mlčím. Nemusím přeci pořád všechno komentovat. Vzpomněla jsem si,
jak jsme v autě vedly diskusi o dovolené, jak tam babička s kamarádkou celý
den popíjí koktejly. Asi dostala na nějaký chuť….
Přináší kávu. Poté zákusky. Babička
kouká, že nic nedostala. „Babi, víš, oni ti to musí namíchat. Ten vanilkový
koktejl taky ještě nemám.“ „Jak jako namíchat?“ ukáže směrem na můj talířek. „Tobě
ho taky přinesli hned. Chtěla jsem přece, co máte vy...“ „Babi, ale vždyť jsi
si objednala alkoholický koktejl, v tom hrozným vedru!“ „Ale já přece
chtěla, co máš ty, ten čokoládový…“ Koukáme na ní s otevřenou pusou. Neudržím
se. Smějeme se. Koukám na čas. „Anička si dá se mnou,“ šibalsky po mě mrkne. Usměju
se, že opravdu v tom vedru do sebe alkohol házet nebudu. Ukážu na
vanilkový milkshake. V ten moment před ní postavují Mojito. Směju se. „Jsem
zvědavá, jak to do sebe za tu chvilku kopneš…“ Začne srkat. „Hmm, to přece zvládnu.“
Má vypitou ani ne čtvrtku. Babička se utírá kapesníkem. Potí se. Směju se, až
se za břicho popadám. V kavárně nikdo nechápe, co nám připadá tak vtipný. Raději
zaplatíme, abychom kino stíhaly. Čas plyne rychlostí blesku. Mojito stále moc
neubývá. Napadne mi, že se půjdu zeptat, jestli nemají nějaký kelímek na
přelití… Přestanu se smát. Zvážním. Chvilku za barem něco řeším. Nesu v ruce
kelímek na kafe. Směju se. Babička přelévá. Zvedáme se.
Chvátáme do kina. „Musíš si ten
kelímek schovat nebo tě tam nepustí.“ „No jo, pořád…“ Balí kelímek do igelitového
pytlíku. Schovává do kabelky. Před začátkem se směju jako nějaká puberťačka,
připadá mi to vtipný. Začíná kino, naštěstí zvážním.
Moje fantasie pracuje na plné
obrátky. „Paní, s tím kafem se sem nesmí.“ „Paní má ale mojito aneb mousse…“
Doma se babička holedbala, že se v dnešní
moderní době nemusí vzdělávat. Vystačí si…
Okomentovat